Koncept kontinua: výchovný model pro dosažení optimálního fyzického, duševního a citového vývoje u dětí 4.89/5 (9)

Koncept kontinua je výchovný model inspirovaný životem venezuelských indiánů kmene Yequana, který prezentuje ve své knize Koncept kontinua americká psychoterapeutka Jean Liedloff. Autorka knihy žila několik let mezi těmito domorodými indiány a odhalila to, co dnes už deklaruje i současná věda. Všichni lidé, zaostalí i moderní, podléhají zákonům přírody, s jednoduchým cílem „zachovat život“. Vývoj lidského druhu trval několik milionů let a za tu dobu se přizpůsobily i jeho pudy a instinkty. A ani těch několik století „vyspělé“ civilizace je nedokázali změnit. Všichni máme jedno společné – rodíme se na svět s touhou přežít ve zdraví a v přesvědčení, že „sem patříme“.

Koncept kontinua sklízí ovace

Kniha Koncept kontinua se stala bestselerem, a mimo jiné podrobně popisuje i styl výchovy indiánských dětí. Děti těchto indiánů téměř nepláčou, jsou velmi brzy samostatné, sebevědomé, nikdy spolu nesoutěží, nebijí se, nemají závratě ani strach z výšky. Jak je to možné? Autorka pátrala, kde se skrývá největší tajemství konceptu kontinua jako výchovného modelu pro dosažení optimálního fyzického, duševního a citového vývoje u dětí. Jak jednoduché a přirozené! Matka své dítě nosí v šátku při všech běžných denních činnostech během prvních 6-8 měsíců jeho života. Dítě se tak stává přirozenou součástí života dospělých z bezpečí matčina objetí.

Dítě v šátku získává potřebné informace

Taktéž se vytváří jeho důvěra v tento svět a zažívá velmi bohatý život, plný dobrodružství a pohybu. Kromě toho matka své dítě dva roky kojí a spí s ním spolu s manželem v jedné posteli do chvíle, než ji samo dobrovolně neopustí. A to je to tajemství. Přímý kontakt s rodiči! V moderní západní výchově dítě často trpí nedostatkem tělesného kontaktu. Děti po porodu se ihned oddělí od matek, a většinu času svého prvního roku života leží samy v postýlce. Pláčem děťátko neupozorňuje matku pouze na své hladové bříško, ale i na svou samotu.

Hračky děti omrzí, rodiče ne

Pro nedostatek času vnucujeme svým dětem hračky, které je záhy omrzí, a tak se neustále zlobením dožadují pozornosti. Moderní psychologie potvrzuje jen to, co už dávno víme. Člověk patří k zoologickému druhu, který své mláďata nosí. Dokazuje to i postavení kyčelních kloubů a úchopový reflex. To znamená, že jsme přírodou předurčeni k tomu, abychom po narození byli nošení. Statisíce let matky své děti nosily. Ze zkušeností matek, které vyzkoušely tuto výchovnou metodu, vyplývá, že i když byly svým okolím varovány, že dítě svou neustálou přítomností prvních 6-8 měsíců rozmazlí, nestalo se tak. Jejich děti byly po prvním roce velmi samostatné a společenské, z nepřítomnosti matky si nic nedělaly.

STOP západní výchově dětí!

„Moderním způsobem“ vychovávané děti tráví příliš mnoho času v postýlkách nebo v kočáře, kde mají kvůli omezenému výhledu málo podnětů a trpí izolací. Novorozenci nevysvětlíte, že máma za chvilku přijde, že teď nemá čas. Potřebuje neustále, aby rodič naslouchal jeho potřebám a byl mu kdykoliv k dispozici (v přírodě by jinak nepřežilo). Dítě nechápe, proč nechce nikdo uspokojit jeho vrozené očekávání, zůstává bez odpovědi a rozvíjí si smysl pro nesprávnost a stud za sebe a své touhy. Děti, jejichž potřeby kontinua byly naplněny během první fáze „v náručí“, dospěly k větší sebeúctě a staly se nezávislejšími jako ti, jejichž pláč zůstal bez odpovědi.

Dítě nehýčkáme a nekontrolujeme při každém kroku

V kmeni Yequana rodina nikdy z dítěte nesnímá pocit zodpovědnosti za sebe samotné. Je do něj vkládaná úplná důvěra, že to v rámci svých schopností dokáže. Matka nemusí batole neustále hlídat či napomínat – dítě se totiž zpočátku na žádné dlouhé výpravy ani nepouští a dává pozor, kde se pohybuje matka. Přijde samo, pokud je unavené nebo má hlad. Nevyžaduje více pozornosti, než potřebuje. Dítě nemá zákazy a nařízeními utlumované vrozené schopnosti „sebezáchovy“ a tak přirozeně využívá své instinkty.

V našich podmínkách odpovědnost přebírá matka

Naše děti jsou přesycené neustálými příkazy, zákazy a postupy, takže pocit zodpovědnosti přesunou na své rodiče. Příklad: Malé yequánske batole si hraje na okraji třímetrové jámy. I když sedí zády k ní, ví o ní velmi dobře a nikdy do ní nespadne. Matka ani otec ho na jámu neupozorňují. Naše dítě spadne z postele i třikrát za sebou – i proto, že ho neustále upozorňujeme, že může spadnout. Malé dítě potřebuje, aby mu rodič důvěřoval, protože dítě ve své přirozenosti dělá to, co je správné, tak ho naprogramovala samotná příroda. Rovněž potřebuje, aby rodič nepodceňoval jeho schopnosti a ponechal mu odpovědnost za vlastní činy, protože jinak se stane závislým, bázlivým a neschopným samostatně jednat. Zde se již více projevují kulturní rozdíly, protože domorodí indiáni vyznávají fatalismus (je to životní postoj nebo názor, založený na přesvědčení, že všechno důležité v životě a na světě je více méně předurčeno osudem a člověk to nemůže ovlivnit) a mají odlišný přístup i ke smrti a poraněním.

Dítě potřebuje vědět, že se od něj očekává snaha správně jednat

Hledá informace o tom, co se dělá a co se nedělá. Například když rozbije talíř, potřebuje zažít, že se zlobíme nebo že jsme smutní, protože je talíř rozbitý. V žádném případě však nepotřebuje, abychom ho za to snižovali – samé je přece smutné nebo rozzlobené, že nebylo opatrné a talíř rozbilo. Dnes je zcela běžné, že mnoho rodin je roztříštěných a žijí izolovaně. Dítě pak často nemá dostatek sociálních kontaktů, protože nemá přístup ke svým vrstevníkům a k starším dětem. Výsledkem je, že trpí nudou. Ve škole a školce jsou děti zařazeny do tříd podle věku a neustále se jim diktuje, co mají dělat. Způsob života kmene Yequana je inspirativní i v jiných aspektech. Všichni tam totiž ctí svobodnou vůli každého jedince.

Ne všichni jsou konceptu kontinua nakloněni

Je kočárek pro dítě vězením? Na tuto otázku si snad odpovíme sami i bez odborníků. Co by se líbilo více vám samotným, sedět v mámině šátku a koukat se po světě za tluku jejího srdce? Nebo ležet v kočárku vedle plyšáku a zírat po mnoho hodin na štěrkátko visícím nad vámi? Přesto je zde názor od nestora české dětské psychologie Zdeňka Matějčeka. Ten napsal: „Sám si nemyslím, že by prosperita dítěte byla nošením nějak zajištěna.“ Neprokázal to ani výzkum, ale jen z toho důvodu, že lze něco takového plánovat a provádět velmi těžko. Nebo že by šlo o genetické predispozice dětí z kmene Yequana? To moderní matky, které se nechaly indiánskou výchovou inspirovat, rozhodně popírají a jsou nadšené výsledky.

VIDEO: Jean Liedloff a koncept kontinua (anglicky)

Autor článku

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost

Štítky: Rodina

Přečtěte si také naše další články