Dětská dezintegrační porucha (Hellerův syndrom) - příznaky, příčiny a léčba

Obsah článku

Co je to dětská dezintegrační porucha?

V roce 2013 byla řada vývojových a behaviorálních poruch překlasifikována – byly zahrnuty do nové diagnózy – porucha autistického spektra. Dětská dezintegrační porucha, ačkoli byla objevena a diagnostikována dlouho před autismem, je nyní klasifikována jako jedna z podmnožin poruch autistického spektra.

Dětská dezintegrační porucha, známá také jako Hellerův syndrom nebo dezintegrační psychóza, má odlišný vzorec nástupu než poruchy autistického spektra. Podobně jako u jiných poruch autistického spektra postihuje dětská dezintegrační porucha chlapce častěji než dívky.

Jelikož je však porucha vzácná a vyskytuje se u jednoho z každých 50 000–100 000 jedinců, nebyla až do 90. let oficiálně uznána jako porucha vývoje.

Dětská dezintegrační porucha je druh pervazivní vývojové poruchy‚ která je charakterizována tím‚ že po období zcela normálního vývoje dítěte (většinou předškolního věku) dochází k trvalé ztrátě dříve získaných dovedností v různých oblastech vývoje, a to v průběhu několika měsíců. Projevuje se i ztráta zájmu o okolí‚ stereotypní motorické manýrování a porušená sociální interakce a komunikace

Brzký objev nemoci

Lékař Theodore Heller poprvé objevil dětskou dezintegrační poruchu v roce 1908, mnoho let před první diagnózou autismu. Z tohoto důvodu může být také označována jako Hellerův syndrom. Jedná se o vzácný stav charakterizovaný jeho pozdním nástupem (obvykle > 3 roky a více let), který způsobuje vývojové zpoždění motorických dovedností, sociálních funkcí, jazykových a sociálních dovedností. V současné době není známa ani její příčina (etiologie).

Děti postižené dětskou dezintegrační poruchou postupují ve svém vývoji normálně nejméně do dvou let a získávají komunikační, sociální a intelektuální schopnosti typické pro jejich věk. Příznaky poruchy se často objevují nejčastěji ve věku od tří do čtyř let, i když v některých případech se příznaky nemusí projevit až do devíti nebo deseti let.

Řada dětí s poruchou autistického spektra má zpravidla opožděné nebo chybějící vývojové rysy (zejména ve věku, ve kterém by se měly tyto vývojové rysy běžně rozvíjet). To zahrnuje sociální dovednosti, jazykové dovednosti, hry s vrstevníky, motoriku a / nebo problémy s ovládáním střev nebo močového měchýře. Dětská dezintegrační porucha a její příznaky zapadají do těchto klasifikací, takže zůstává podmnožinou poruch autistického spektra.

Dětská dezintegrační porucha se tak jmenuje, protože postižené se vyvíjejí normálně prvních několik let svého života. Kolem třetího nebo čtvrtého roku života však náhle ztratí své nabyté dovednosti – v zásadě se jejich vývoj „rozpadá“. I když se rychlost, s jakou může k tomuto rozpadu dojít, liší, často k němu dochází rychle (a u mnoha až děsivě rychle). Dr. Heller tuto poruchu kodifikoval po léčbě šesti dětí, přičemž původně označil extrémní vývojovou regresi, kterou popsal jako „demenci infantilis“, aby popsal ztrátu základních dovedností, která byla pozorována.

V roce 1994 byla dětská dezintegrační porucha (což je to, čemu se říkalo demence infantilis) oficiálně uznána a přidána k diagnostickému a statistickému manuálu duševních /mentálních/ poruch. Je kategorizována jako součást současného autistického spektra, protože sdílí podobný profil oslabujících vývojových účinků.

Příznaky (symptomy) dětské dezintegrační poruchy

Protože děti s touto poruchou mají tendenci se vyvíjet normální rychlostí po dobu prvních tří až čtyř let života, lékaři (a rodiče) musí znát známky jejího nástupu. První známkou, kterou mnozí lékaři poznají, je, když k nim rodič přivede své dítě k pozorování, konkrétně v souvislosti s novým nástupem chování nebo s problémy s komunikací. U přibližně 75% případů dětské dezintegrační poruchy předchází ztrátě dovedností nebo regresivnímu chování u dítěte intenzivní úzkost. To se může projevit jako noční můry nebo noční běsy nebo zmatek. Tento typ předchozího chování nebo výskytů se označuje jako prodrom – nejistý počáteční příznak nemoci, předzvěst nemoci (pro diagnostiku se však toto nevyžaduje).

Sponzorováno

Pravá diagnostická kritéria pro dětskou dezintegrační poruchu vyžadují, aby dítě vykazovalo abnormální nebo regresivní chování alespoň ve dvou hlavních oblastech (s normálním vývojem po dobu nejméně prvních dvou let po narození), například:

Schopnost udržovat nebo navazovat rozhovory s ostatními (vnímavé a expresivní jazykové dovednosti)
Schopnost rozvíjet vzájemné vztahy a prokázat sociální a emocionální vzájemnost
Přirozené motorické dovednosti a chování v souladu se zdravým fyzickým / prostorovým vědomím
Ovládání střev nebo močového měchýře
Omezené, opakující se nebo stereotypní chování (jako houpání hlavou nebo mávání rukou), které nesouvisí s jinými problémy

Jak by to mohlo vypadat pro rodiče nebo lékaře? Děti s dětskou dezintegrační poruchou často nebudou schopny většího dialogu s ostatními a mohou projevovat značnou zdrženlivost k zahájení komunikace, a to i v pohodlném prostředí. Mohou také vykazovat regresi v již získaných sociálních dovednostech, již si nemohou najít nebo udržet přátele nebo vhodným způsobem reagovat na emoční potřeby těchto přátel.

Mohou také reagovat nevhodně (nebo nereagují) v sociálních situacích, chybí jim schopnost dělat obyčejné věci jako pozdravit se nebo se rozloučit nebo odpovědět na otázky zaměřené na ně.

Léčba – terapie pro dětskou dezintegrační poruchu

Léčba dětské dezintegrační poruchy bude podobná léčbě autismu. Stejně jako u léčby poruch autistického spektra je obvykle kladen důraz na včasnou intervenci, do značné míry založenou na chování a na konkrétních potřebách dítěte. Možné terapie pro dětskou dezintegrační poruchu zahrnují řečovou a jazykovou terapii, pracovní terapii, terapii smyslové integrace a rozvoj sociálních dovedností. Stejně jako u poruch autistického spektra neexistují žádné farmakologické terapie specifické pro dětskou dezintegrační poruchu, ale v závislosti na příznacích dítěte mohou některá antipsychotika nebo selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) pomoci léčit některé příznaky chování.

Zapojení rodičů a vzdělávání se mohou ukázat nedílnou součástí jakékoli formy úspěšné léčby. Ačkoli jsou terapie s odbornými lékaři a odborníky nezbytné, dítě stráví mnohem více času se svými primárními pečovateli – rodiči. Aby bylo možné co nejlépe zdokonalit to, co se v terapii učí, musí být dítě doma povzbuzováno a správně rodiči směřováno.

Lékařská komunita nadále pracuje na rozšiřování svého chápání autistických poruch, aby poskytla vhodné a užitečné terapie a pomůcky těm, kteří nimi trpí. Lepší porozumění fyziologickým základům a genetickým složkám těchto vývojových poruch nadále pomáhá zavádět účinnou léčbu nebo preventivní terapii.

Léčba se zkrátka skládá z různých typů terapií zaměřených na stabilizaci nebo zlepšení chování, komunikace a jazykových dovedností.

VIDEO: O psychických poruchách u dětí a dospívajících

Sponzorováno

Zdroje článku

Studie - Dětská dezintegrační porucha Autor: Sri Hari Charan
Případová studie dětské dezintegrační poruchy pomocí systematické analýzy Autor: Rubén Palomo Seldas

Sponzorováno

Autor článku

Daniel Borník (více o nás)

Dan miluje sport. Přispívá články zejména z oblasti regenerace, fyzio, cvičení a píše i o nemocech. Náš tým vám všem chce přinášet zajímavé informace ze světa zdraví, cvičení, výživy, rehabilitace a obecně zdravého životního stylu. Ve většině našich článků vycházíme z odborných studií a lékařských prací. Vždy se snažíme na studie odkazovat, ověříte si tak pravost. Více informací o nás najdete zde - mrkněte na náš tým.