Cukrovka (diabetes mellitus) a zaměstnání - jak se to dá zvládat?

Cukrovka (diabetes mellitus) a zaměstnání - jak se to dá zvládat? Chronická nemoc, kterou diabetes mellitus nepochybně je, bývá nemocným a jeho nejbližšími prožívána individuálně velmi rozdílně v pásmu od hodnocení nemoci jako výzvy k aktivní adaptaci, k nastolení nezbytných změn a řešení vzniklých problémů až k prožívání nemoci jako životní (osobní, rodinné, finanční či pracovní) krize.

Problematika vztahu mezi onemocněním diabetem a prací je velice široká a začíná již v čase školní docházky, v době dospívání, kdy si nemocný volí budoucí profesi (event. školu určitého směru). Dospívání je náročné období hledání a přehodnocování, v němž má jedinec zvládnout celou řadu vývojových úkolů. Uvažovat o budoucnosti, zvolit si, co chci dělat jako povolání, zaměstnání, pracovní zařazení, je jedním z těch klíčových. Patří sem představy o ekonomické nezávislosti a s tím související představy o budoucí profesi, určitá hierarchie hodnot, konfrontace vlastních možností a předpokladů s požadovanými nároky a získání základní profesní kvalifikace.

Někteří dospívající se nemohou dočkat dospělosti, pro jiné dospělost není lákavá, spíše je odrazuje svou náročností (výkon, zodpovědnost, samostatnost, povinnosti, role, finanční otázky, zaměstnání), proto někteří dávají přednost prodloužení přechodného období a využívají naplno výhod „nedospělosti“, včetně nestability ve vzdělávací a pracovní oblasti – střídání škol či učebních oborů a další prodlužování tohoto období hledáním „té pravé školy či profese“ a následně i pracoviště.

Obecně se u mladých dospělých aktualizuje potřeba samostatnosti, ekonomické nezávislosti, zařazení se do pracovního procesu, uplatnění se, prosazení a pracovního úspěchu. Může se rovněž objevit nejistota ohledně předpokladů ke studiu, práci, nejistota ohledně pracovního výkonu, strach z budoucnosti, typicky v souvislosti s vývojem nemoci a nejistou prognózou, např. ohledně zvládnutí finančních závazků. Samostatnou kapitolu dnes v tomto kontextu tvoří hypotéky.

Diabetes a zaměstnání

Souvislost mezi onemocněním diabetem a zaměstnáním má celou řadu aspektů. Patří sem na samém počátku více či méně vhodná volba povolání (aktuální zejména v adolescenci a v rané dospělosti, event. při nutnosti změny zaměstnání a rekvalifikaci) a volba pracovního zařazení nemocného. Je třeba na jedné straně vycházet z charakteristiky diabetu jako chronického onemocnění, způsobu léčby a celkového klinického stavu nemocného, na druhé straně respektovat nároky profese a individuální zvláštnosti nemocného. V neposlední řadě jde o přání samotného nemocného. Dalším podstatným faktorem je trh práce, zaměstnanost v daném regionu a další vnější faktory.

Pokud jde o klinický stav, posuzujeme riziko hypoglykémií a míru případného ohrožení života nemocného, event. jiných osob, dále přítomnost pozdních komplikací diabetu, obezity a dalších onemocnění, způsob terapie a další faktory, které mohou omezovat pracovní schopnost jedince. Toto posuzování by neměli provádět pouze zdravotníci, ale i samotný nemocný, popřípadě spolu s rodiči nemocného dítěte. Není snadné realisticky posoudit, na co (ne)mám, na co se (ne)hodím, co pro mě je a není.

Spokojenost v pracovní oblasti je důležitou součástí kvality života obecně, u nemocných nevyjímaje. Zaměstnání (práce) není jen způsob získání finančních prostředků, ale uspokojuje další naše důležité potřeby, např. potřebu smysluplné činnosti, sociálního kontaktu, naplnění dne. Poskytuje uspokojení z odvedené práce, pocit užitečnosti a potvrzuje naše schopnosti a kompetenci. V tom dobrém případě v práci získáváme pozitivní ocenění, rozvíjíme své schopnosti; určitý tlak i přiměřené konkurenční prostředí působí stimulačně. V neposlední řadě nám práce dává strukturu. Den, týden, rok má díky pracovní době určitou strukturu, čas se dělí na volný a pracovní. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, proč je z psychologických důvodů důležité pracovat, udržet si pracovní schopnost a na druhé straně ztráta práce má výrazně rozsáhlejší dopad než pouze do oblasti finanční.

Pokud hovoříme o vztahu cukrovky a práce, je třeba rozlišovat typ diabetu a průběh v čase. U převážné většiny pacientů s DM 2. typu je diagnóza onemocnění stanovena v době, kdy již řadu let pracují v určitém zaměstnání, event. jsou již ve starobním důchodu, na rozdíl od nemocných s DM 1. typu, kteří se zpravidla teprve připravují na své budoucí povolání nebo stojí na počátku své profesní dráhy. Tyto osoby „se svou diagnózou“ volí zaměstnání, ucházejí se o konkrétní pracovní místo a snaží se uplatnit na trhu práce.

Z hlediska času nejde jen o to, dobře si zvolit profesi, konkrétní práci, ale i si ji dlouhodobě udržet. Úspěšná adaptace na povolání může být narušena postupným rozvojem chronických komplikací diabetu, což platí pro DM 1. i DM 2. typu. To může pro nemocného znamenat závažné problémy, včetně nezbytnosti změnit zaměstnání, snížit pracovní úvazek a celkové pracovní zatížení a event. se vyrovnat s nezaměstnaností či přechodem do invalidního důchodu.

Rozhodování o volbě povolání a pracovního zařazení a někdy i konkrétního zaměstnavatele či zvažování, zda být osobou samostatně výdělečně činnou, je u nemocných s diabetem ovlivněno řadou faktorů, které je třeba posuzovat vždy individuálně. V každém případě je pacient s diabetem nucen ve velmi konkrétní podobě řešit problém, jak sladit svůj léčebný režim s pracovními nároky a podmínkami. Zde záleží na typu diabetu i způsobu terapie, metabolické kompenzaci nemoci, přítomnosti akutních a chronických komplikací, přítomnosti dalších nemocí, věku nemocného, trvání cukrovky, náročnosti zaměstnání, směnnosti, dojíždění do práce, pracovním kolektivu, přístupu vedení atd. Diabetes je potenciálně invalidizující onemocnění a ne vždy se podaří zvolit vzhledem ke zdravotnímu stavu odpovídající profesi, po období profesní přípravy nastoupit do zaměstnání, vydržet v něm a budovat si pracovní kariéru. Objevuje se zde problematika volby profese, včetně rozhodnutí studovat, nebo se jít vyučit, problematika schopnosti dlouhodobě podávat adekvátní pracovní výkon, nutnost změny zaměstnání, délky pracovního úvazku, rekvalifikace, dále problematika časté pracovní neschopnosti, ztráty zaměstnání a konečně přechodu do částečného nebo plného invalidního důchodu. Důležité je reálné posouzení schopností i možností nemocného a míry pracovní zátěže. Zvláště pro rodiče dětí s diabetem může být obtížné realisticky zhodnotit schopnosti dítěte a přiměřeně jej stimulovat a motivovat. Objevují se zde tendence k oběma extrémům: podceňování dítěte a až srážení jeho výkonu („Proč bys chodila na vysokou školu, vždyť jsi nemocná“), jindy přeceňování a nadměrné zatěžování dítěte. Někdy dochází k tendenci kompenzovat vysokým výkonem v pracovní (či studijní) oblasti zdravotní handicap a pocity méněcennosti.

Sponzorováno

Při nástupu do zaměstnání vyvstává otázka, zda informovat o diabetu vedení a spolupracovníky, nebo diagnózu zamlčet. Edukační strategie doporučuje nemocnému (především při léčbě inzulínem) diabetes netajit, protože se mohou vyskytnout situace, kdy bude životně důležitá pomoc od okolí (např. při těžké hypoglykémii). Na druhé straně se nemocní obávají reakce vedení na sdělení diagnózy diabetu, např. při hledání práce, při konkurzu, při snižování stavu zaměstnanců, a reakce okolí, tedy kolegů a spolupracovníků, obchodních partnerů, zákazníků, dětí ve škole atd.

I když cílem léčby diabetu je umožnit nemocnému vést normální život, nadále existují profese, které jsou obtížně slučitelné s diabetem, především s intenzifikovaným inzulínovým režimem a u osob se sklonem k hypoglykémiím. Jsou to především ta povolání, ve kterých by nemocný mohl ohrozit sebe nebo ostatní, např. práce ve výškách, v dolech, řízení hromadných dopravních prostředků, práce u policie, armády, hasičů atd. V ostatních případech záleží vždy na individuálním posouzení především zdravotního stavu. Přesto mohou existovat i další profese, které nejsou v individuálních případech vhodné pro pacienty s diabetem. Např. zaměstnání v potravinářských provozech s celodenním a snadným přístupem k jídlu může znamenat obtíže při dodržování režimu. Podobně práce spojené s vysokým rizikem infekce, zranění, nadměrného psychického vypětí apod. Individuální zvážení je nutné i u prací spojených s nemožností flexibilně opustit pracovní místo (např. práce na přepážkách), u zaměstnání s náročným, dlouhým a permanentním cestováním, u těch s vysokou nárazovostí a nepravidelností, kdy každý pracovní den je natolik specifický, že nastolit alespoň částečně pravidelný režim je nemožné.

Do rozhodovacího procesu vstupují i sociální jistoty, resp. nejistoty i to, jak je reálné nalézt v daném regionu jinou práci. To bývá v některých případech hlavní důvod, proč pacient odmítá léčbu inzulínem, protože si uvědomuje možné komplikace v zaměstnání (ve srovnání s léčbou PAD). Jindy nemocný sděluje problémy s dodržováním režimu v zaměstnání (např. třísměnný provoz, náročné dojíždění, nárazová práce, fyzicky nevhodná práce, problémy s přestávkami na jídlo atd.), ale nevěří, že by uspěl na trhu práce a nalezl jiné, vhodnější zaměstnání např. na částečný úvazek, pouze na ranní směnu, v místě bydliště.

Zvláštním případem, který někteří pacienti s diabetem uvádějí, je nepochopení až závist okolí v případě přechodu do invalidního důchodu („ty se máš, máš své jisté a ještě jsi k tomu doma“). Obtížné je to zvláště pro ty nemocné, kteří na svém zaměstnání hodně lpěli a jeho ztrátu nesou těžce.

Uspokojení potřeby seberealizace v práci může být vzhledem k chronickému onemocnění obtížnější. Mezi pacienty s diabetem pozorujeme v tomto ohledu značné rozdíly. Někteří nemocní více či méně rezignují. Přijímají roli nemocného, který má určitá privilegia a méně povinností a který nemusí prokazovat své schopnosti, soutěžit a snažit se uplatnit na trhu práce. Jiní se svých ambic (různě obtížně) vzdávají, a to z rozličných důvodů. Někdy předpokládají (více či méně adekvátně), že cíle jsou nedosažitelné a míra frustrace z marného snažení by byla příliš vysoká. Jindy pro ně pracovní ambice ztratily svou důležitost a přitažlivost vzhledem k proměně osobně významných hodnot. Může jít i o přecenění překážek, včetně zveličení zdravotního omezení a pesimistického pohledu na budoucnost spolu s podceněním vlastních schopností. V některých případech se naopak nemocný plně angažuje ve splnění nějakého cíle i s ohledem na uvědomění si určité omezenosti času, sil a svých možností. Může také dojít k posunu, kdy potřeba seberealizace se začne uspokojovat i v jiné než v původně dominující pracovní oblasti.

Klíčovým tématem je vybudování, udržení a posilování dlouhodobé motivace k léčbě a hledání kompromisu mezi požadavky léčby a přáním žít svůj vlastní život, včetně pracovního uplatnění. Často se teprve zde nemocný konfrontuje s faktem nemoci a s tím, co diabetes pro něho i jeho budoucnost znamená. Sladit léčebný režim u diabetu s pracovními nároky a podmínkami je obecně možné, vyžaduje to však hledání kompromisu, otevřenou komunikaci o problému, netajení diagnózy, někdy určitou adaptabilitu, asertivitu a přiměřené sebevědomí ze strany nemocného. Na druhé straně je ale třeba zdravotní stav nezneužívat (časté absence a vyžadování úlev, které jsou zdravotně neodůvodněné). Je také možné individuálně uzpůsobit léčbu diabetu pracovnímu režimu. Nepochybně jsou nemocní, kteří díky selfmonitoringu a dobré informovanosti zvládají nároky i směnného povozu a nepravidelné pracovní doby a zátěže. Vhodná je např. léčba inzulínovou pumpou, která je dostatečně flexibilní.

Sponzorováno

Autor: PhDr. Tamara Hrachovinová, CSc., Centrum diabetologie, Institut klinické a experimentální medicíny, Praha, Katedra psychologie FF UK

Co si dále o cukrovce přečíst?

Autor článku

Daniel Borník (více o nás)

Dan miluje sport. Přispívá články zejména z oblasti regenerace, fyzio, cvičení a píše i o nemocech. Náš tým vám všem chce přinášet zajímavé informace ze světa zdraví, cvičení, výživy, rehabilitace a obecně zdravého životního stylu. Ve většině našich článků vycházíme z odborných studií a lékařských prací. Vždy se snažíme na studie odkazovat, ověříte si tak pravost. Více informací o nás najdete zde - mrkněte na náš tým.