Souvislost mezi kloubní hypermobilitou a úzkostnými poruchami 4.86/5 (14)

Kloubní hypermobilita – čili nadměrná pohyblivost kloubů způsobená zvýšenou volností vazů při aktivním i pasivním pohybu – je poměrně běžným stavem, zejména pak u dětí a obzvláště pak u dívek.

Projevuje se mimořádnou pružností a ohebností, schopností ohýbat prsty či končetiny mimo běžný rozsah pohybu, což může být někdy dokonce žádoucí (gymnastika, balet apod.), ovšem zároveň představuje vyšší riziko zranění, bolesti kloubů a jejich vyššího opotřebení. Flexibilita kloubů je opravdu někdy vyhledávanou vlastností, která poskytuje zvláštní výhodu tanečníkům a sportovcům. Obecně hypermobilita klesá s věkem, a u dospělých jedinců se vyskytuje podstatně méně.

Rostoucí počet výzkumů naznačuje překvapivé spojení mezi vysokou úrovní kloubní flexibility a úzkostí.

Hypermobilita obecně bývá dědičná, přičemž její podstatu lze vysledovat ke genům kódujícím kolagen, elastin a fibrilin, které jsou důležité pro strukturu a pevnost mnoha tkání našeho těla. Zde je třeba uvést, že hypermobilita doprovázená dalšími příznaky může být známkou vážnějších genetických onemocnění pojivové tkáně, například poměrně známého Marfanova syndromu.

Hypermobilní lidé se často mohou například dotknout palcem vnitřního předloktí nebo položit ruce naplocho na podlahu, aniž by ohýbali kolena. Tento znak se zdá být genetický a je výsledkem změn kolagenu, hlavního strukturálního proteinu pojivové tkáně.

Hypermobilita a úzkostné poruchy

Hypermobilita bývá spojena s psychosomatickými poruchami a horší tolerancí stresu, ovšem v posledních letech však bylo zjištěno, že mezi hypermobilními jedinci je až 16x více těch, kteří trpí nějakou formou úzkostné poruchy a v menší míře i dalšími psychiatrickými onemocněními.

Navíc jsou u těchto lidí často přítomny různé abnormality v autonomním nervovém systému, například posturální tachykardie (výrazné zvýšení frekvence srdečního tepu v situaci, kdy se pacient postaví z klidové polohy).

Ačkoli bylo výše uvedené dobře známé z klinické praxe i zkušenosti samotných pacientů, až do roku 2012 nebyl k dispozici žádný přímý důkaz o této souvislosti.

Tehdy bylo prokázáno, že mezi hypermobilními pacienty a zdravými jedinci existují strukturální rozdíly v jejich mozcích – u pacientů s hypermobilitou byl výrazně větší objem jejich amygdaly, která hraje důležitou roli při zpracování emocionálně zabarvených vzpomínek, reakce strachu a úzkosti.

Studie začaly už někdy v roce 1993 a pak pokračovaly opětovně se v roce 1998, kdy výzkumník Rocío Martín-Santos a její kolegové zjistili, že u pacientů s úzkostí je 16krát vyšší pravděpodobnost výskytu hypermobilních kloubů. Jejich nálezy byly od té doby mnohokrát replikovány ve velkých populacích.

U těchto jedinců je tak nejspíše zvýšena vnímavost i vůči pouhé hrozbě bolesti (fyzické i emocionální), což vede k uvedeným reakcím.

Zároveň bylo zjištěno, že naopak centra zapojená do zpracování sociálních a emocionálních signálů jsou oproti jedincům bez hypermobility menší.

Z uvedeného plyne, že u výrazně hypermobilních starších dětí by rodiče měli věnovat pozornost případným známkám zhoršené tolerance stresu či přítomnosti úzkostných poruch a včas tak začít s jejich řešením.

Co říkají studie

Studie publikovaná v loňském roce v časopise Frontiers in Psychology je jednou z nejnovějších, která asociaci potvrdila, a zjistila, že lidé s hypermobilními kloubymají vyšší mozkovou aktivitu v úzkostných oblastech.

Máte s tímto nějakou zkušenost? Napište nám do komentářů.

Zdroje článku a studie

• Brain structure and joint hypermobility: relevance to the expression of psychiatric symptoms Autor: Jessica A. Eccles, MB BCh.

Autor článku

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost

Štítky: Duševní poruchy a psychologické problémy, Klouby - problémy a zdraví

Přečtěte si také naše další články